SPOLEK SVATOBOR 

       Spolek SVATOBOR byl založen roku 1862 „k podpoře spisovatelů českých peněžními prostředky a k oslavení jejich památky“. Bylo to v době politického uvolnění po pádu absolutistické vlády rakouského ministra vnitra Alexandra Bacha (1859), za níž byly po porážce revoluce 1848 potlačovány všechny projevy českého národního obrození. Tehdy se v celé zemi rodila z vlasteneckého nadšení spolková činnost. Například v Praze vznikla Beseda měšťanská, tělocvičná jednota Sokol, zpěvácký spolek Hlahol a další.
     V čele zakladatelů Svatoboru byl František Palacký, historiograf Království českého. Ideou Svatoboru bylo pomáhat českému písemnictví, které bylo nejpodstatnějším prvkem vzniku a rozvoje národního obrození, a to i v době Bachova absolutismu. Mezi podobnými osudy mnoha spisovatelů, dnes už i sotva známých, vzrušovalo veřejnost, že jako následek tohoto útlaku zemřeli v bídných poměrech a s podlomeným zdravím například dramatik Josef Kajetán Tyl, novinář a spisovatel Karel Havlíček Borovský (oba 1856) či první a největší česká spisovatelka Božena Němcová (leden 1862). Vznik Svatoboru byl odezvou i těchto neblahých prožitků.
      Svatobor byl řízen ředitelstvím (výborem), v jehož čele stál starosta (předseda). Po F. Palackém jimi byli: politik František Ladislav Rieger, spoluzakladatel Svatoboru; lékař a spisovatel Josef Thomayer, Alois Jirásek, univ. prof. Albín Bráf, Karel Mattuš, univ. prof. František Mareš, advokát Dr. Vratislav Černý a Ing. Ladislav Novák, národohospodář a politik, známý i jako dramatik a libretista. Po válce, do ukončení činnosti Svatoboru roku 1970, byl posledním předsedou univ. prof. Václav Vojtíšek, dlouholetý archivář hlavního města Prahy.             Ve výboru postupně působila řada osobností; z dodnes známých či povědomých například: Karel Jaromír Erben, Julius Grégr, Vojta Náprstek, Karel Sladkovský, pražští primátoři František Pštross a Václav Bělský, historik Václav Vladivoj Tomek, filolog Jan Gebauer, básníci a spisovatelé Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický, Ignát Herrmann a další, Josef Hlávka, dramatik František Adolf Šubert, architekti Josef Fanta a Bohumír Kozák, univ. prof. Jaroslav Charvát, Václav Štech a další, ve své době stejně významní lidé.     Členstvo Svatoboru sestávalo ze tří kategorií: členů zakládajících, kteří složili jednorázový dar (základ) značného rozsahu; členů přispívajících, kteří přispívali Svatoboru pravidelnými ročními částkami; členů skutečných, jimiž byli literáti, ať ještě činní, nebo již na odpočinku.        
 Palacký vyjádřil ideu Svatoboru heslem: „pomáhej - osvěcuj - pamatuj!“              
Pomoc se projevovala péčí o chudé spisovatele, výpomocí jejich strádajícím rodinám a pozůstalým a udílením cen, odměn a stipendií, jež byly povzbuzením k jejich další tvorbě. Zdrojem byly příspěvky, dary a odkazy; zakládajícími a přispívajícími členy byli nejen jednotlivci, ale i různé korporace, města, okresní výbory a peněžní ústavy. Vznikly z nich četné fondy a nadace, na nichž se tak podílel doslova celý národ. Na počátku 50. let, kdy došlo ke zrušení všech fondů a nadací, jich Svatobor spravoval na sto v celkovém objemu jmění několika milionů korun. Členem Svatoboru byl po svém příchodu do Prahy od roku 1885 i T. G. Masaryk, který, již ve funkci prezidenta republiky, věnoval Svatoboru stotisícový dar. Básník Otokar Březina daroval Svatoboru celou částku stotisícové státní ceny, jež mu byla udělena. Eliška Krásnohorská Svatoboru odkázala celé své jmění. Z příspěvků českých měst vznikl „Fond pro vydávání privilegií královských měst českých“, která tak mohla být zpracována ve dvou mohutných svazcích. Hlavním zdrojem však byl objem drobných darů, nezřídka i anonymních. Přispívali učitelé, kaplani i faráři, úředníci, obchodníci, řemeslníci, učenci a spisovatelé, krajané působící ve Vídni i v zámoří; takových dárců bylo několik set.                
Osvěta spočívala v podpoře vydávání a šíření děl českých spisovatelů a napomáhalo jí i zaměření některých fondů. Například „Nadání Františka Palackého ke kritickému vydávání pramenů dějin českých“ umožnilo Historickému spolku dlouholeté vydávání sbírky „Fontes rerum Bohemicarum“.         
        Pamatuj - výzvu obsaženou v poslední části svého hesla chápal Svatobor jako výzvu k udržování památky zemřelých osobností české literatury, jež se zasloužily o obrození českého národa. Toto poslání se naplňovalo zřizováním jejich pomníků a pamětních desek, péčí o záchranu hmotných památek na ně.
         Z pomníků, jež zřídil Svatobor svým nákladem, jsou nejvýznačnější pražské pomníky Josefa Jungmanna a Karla Hynka Máchy; Svatobor podstatně přispěl i na postavení pomníků Palackého a Husova. Vedle řady pamětních desek v naší zemi byla zásluhou a nákladem Svatoboru zřízena r. 1925 i první pamětní deska na domě Havlíčkova vyhnanství v Brixenu (od r. 1919 Bressanone).
       Svatobor vykoupil rodné domy a jejich pozůstatky, které tím uchránil před zkázou a umožnil jejich proměnu v památníky: Jana Husa v Husinci, Jana Kollára v Mošovcích na Slovensku a Františka Palackého v Hodslavicích.
      Od svých počátků věnoval Svatobor pozornost místům posledního odpočinku zemřelých spisovatelů a jejich důstojné podobě. Zabýval se též myšlenkou zřídit společné pohřebiště na způsob panteonů, známých v některých evropských zemích. Pro počáteční nedostatek prostředků však byl tento záměr odsunut a Svatobor zprvu zřizoval jen jednotlivé náhrobky. První byl na hrobě spisovatele a archiváře Václava Hanky na Vyšehradě. V dalších letech přibyly náhrobky Karla Havlíčka Borovského, Frant. Lad. Čelakovského, Antonína J. Vrťátka a Václava Staňka na Olšanech, Jana Ev. Purkyně a Frant. Braunera na Vyšehradě a řada dalších na mimopražských hřbitovech.
       Péčí a nákladem Svatoboru byly z ciziny do vlasti přeneseny ostatky básníka Boleslava Jablonského ze Zvířence u Krakova a Jana Kollára z Vídně, kde hrozil jejich totální zánik při rušení hřbitova. Vykoupena byla i celá řada hrobů v různých místech Čech a Moravy, o něž pak Svatobor nadále pečoval. K tomu přibyly hroby, na jejichž náhrobky Svatobor přispěl a byly svěřeny do jeho opatrování, jako např. Svatopluka Čecha, Antonína Marka, Václava Beneše Třebízského a novodobě i K. H. Máchy na Vyšehradě, Václava Klimenta Klicpery a Václava Matěje Krameria na Olšanech aj.
      Spolek Svatobor byl nucen ukončit činnost, když k plnění svého poslání pozbyl všech prostředků. Nejprve byly v letech 1951 a 1953 zrušeny fondy a nadace a jejich jmění, navíc blokované a znehodnocené poválečnými měnovými reformami, přešlo na stát. Tím bylo likvidováno poslání Svatoboru - podporovat spisovatele různými cenami a stipendii; deklarativně tato činnost přešla na stát, popřípadě na profesní zájmové organizace spisovatelů. Poté se pod neúnosným ekonomickým tlakem musel Svatobor v letech 1961 a 1962 zříci i vlastnictví dvou domů v Praze a jednoho v Poděbradech, jež mu předtím odkázali jejich vlastníci s určením ke zřízení útulků pro spisovatele. (Dodnes to dokládají pamětní desky na průčelích pražských domů na Újezdě 9 a na Masarykově nábřeží 8.) Tím byl zlikvidován i zbývající záměr, pomáhat k lepším existenčním podmínkám starým a potřebným literátům.
 Svatobor se rozešel, když byl zbaven všeho majetku. Hotovost, něco přes 3 tisíce korun, převzal státní orgán a rozsáhlý cenný archiv Svatoboru byl uložen v ústředním archivu Československé akademie věd.

              Po roce 1970 se několik členů Klubu Za starou Prahu iniciativně ujalo práce, které se dříve věnoval Svatobor, a to při záchraně historické části Olšanských hřbitovů, která je pohřebištěm prvních generací národních buditelů. Ochrana pražských památek, která je posláním tohoto spolku, jenž nadále existoval, a péče o památku zemřelých osobností české kultury, což bylo doménou Svatoboru, se zde překrývaly. Za podpory Klubu Za starou Prahu se osobním nasazením těchto dobrovolníků od roku 1974 změnilo zpustlé II. oddělení Olšan v udržovaný, esteticky hodnotný pietní park.
             Po změně politických poměrů se členové Klubu Za starou Prahu rozhodli obnovit Svatobor. Z původního výboru do roku 1970 sice již nikdo nežil, ale za podpory Prezidia ČSAV, jež zpřístupnilo uchovaný archiv Svatoboru, byla navázána přímá kontinuita: nové stanovy navazují na původní (s dobou vyvolanou modifikací) a činnost Svatoboru navazuje na všechny nepřekonané tradice Svatoboru předešlé éry.
Podmínky pro sociální roli Svatoboru („pomáhej!“) se už neobnovily, a proto hlavní změna spočívá ve zvýšení důrazu na obě zbývající součásti původního poslání Svatoboru - na jeho osvětovou úlohu a na práci pro uchovávání hmotných památek na významné osobnosti české kultury a vědy, jmenovitě míst jejich posledního odpočinku.
Předsedy Svatoboru od roku 1990 byli postupně JUDr. Oldřich Hora, toho času předseda Klubu Za starou Prahu, dále Ing. František Petroušek (+ 1993) a současným předsedou je PhDr. Miloslav Malý, emeritní ředitel Muzea české hudby. 

     Členy  Svatoboru se mohou stát všichni zájemci o jeho činnost a poslání bez rozdílu stavu, kteří skládají každoroční členský příspěvek; většinou přispívají na činnost Svatoboru dary nad částku členského příspěvku. Stav členské základny (březen 1997) se pohybuje kolem 170.            Kolektivními členy Svatoboru jsou některé spolky a instituce, které s ním spojuje idea udržování a posilování historické paměti současníků a nastupujících generací. V současné době to jsou: Gymnasium Fr. Palackého v Neratovicích, Společnost Jakuba Jana Ryby v Rožmitále pod Třemšínem, Společnost Aloise Jiráska a Společnost Františka Bílka v Praze, Pěvecký sbor Svatobor v Sušici a Společnost Julia Zeyera v Praze. Čestným členem je Zpěvácký spolek Hlahol.
           Oficiální sídlo Svatoboru je na adrese: Mostecká 1, 118 00 Praha 1, ale je jenom místem schránky pro příjem pošty. Svatobor nemá vlastní jednací místnost. O původní sídlo v jednom z vlastních nadačních domů byl připraven při prve uvedeném jejich odevzdání státu.                 Svatobor pořádá besedy a pietní shromáždění, jakož i vycházky a výlety k tématům odpovídajícím jeho poslání a aktivně pečuje o některé památníky význačných osobností české kultury a vědy:  Kromě přípravy rekonstrukce Slavína pokračuje v péči o II. oddělení Olšanských hřbitovů a o 12 jmenovitých hrobů na Vyšehradském hřbitově, které byly Svatoboru na jeho návrh svěřeny do správy a užívání dále citovanou smlouvou o správě a užívání Slavína. Jde o hroby osobností, jež nemají pozůstalých a péče o ně přísluší státu (obci), a to o hroby, které Svatobor v minulosti vlastnil, nebo je měl ve správě.   Jsou to hroby těchto osobností:
       Václav Beneš Třebízský, František Brauner, Svatopluk Čech, Václav Filípek, Václav Hanka, Boleslav Jablonský, Václav Krolmus, Karel Hynek Mácha, Antonín Marek, Jan Neruda, Jan Svatopluk a Karel Bořivoj Preslové, Jan Evangelista Purkyně.    
Svatobor vydává od roku 1994 vlastní periodikum ZPRÁVY (5 čísel ročně), v němž informuje své členstvo a další příznivce a zájemce o aktuálním dění ve spolku a přináší statě na témata související s předmětem činnosti Svatoboru.

SVATOBOR V GRAFICKÝCH PRACÍCH OLDŘICHA PÁLENÍČKA - PAMĚTNÍ LISTY

  GENERACE NÁRODNÍHO DIVADLA 

 NÁRODNÍ OBROZENÍ - VLAST A NÁROD - PO STOPÁCH TRADIC

 Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová, známá pod pseudonymem Ema Destinnová, resp. Emmy Destinn, (26. února 1878 Praha – 28. ledna 1930 České Budějovice) byla světoznámá česká operní pěvkyně a všestranně vzdělaná osobnost. Ve svých 20 letech byla sice odmítnuta v Národním divadle v Praze, svou kariéru však úspěšně zahájila v témže roce v Berlíně. Po deseti letech získala angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kde zpívala například po boku Enrica Carusa.V roce 1916 se vrátila do Čech, vlivem válečných událostí byla nucena zůstat zde až do konce první světové války. V roce 1914 zakoupil ve Stráži nad Nežárkou její přítel za její peníze zámek, v němž žila až do konce života. V roce 1925 ji na zámku navštívil i T. G. Masaryk. V Československu byla oslavována a ctěna jako národní hrdinka. Její soprán platil za vzor čisté krásy. S neobyčejnou sílou a škálou výrazu bravurně zvládla repertoár více než 80 velkých operních rolí. Ema Destinnová zemřela během operace očí 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích. Na její poslední cestě na hřbitov českých velikánů na Vyšehradě se s ní přišlo rozloučit velké množství lidí. Její život a osud je zachycen ve filmu Božská Ema. Je zpodobněna na české 2000korunové bankovce v oběhu od 1. října 1996, autor návrhu Oldřich Kulhánek. Autor pamětního listu Oldřich Páleníček 

  František Křižík (8. července 1847 Plánice – 22. ledna 1941 Stádlec u Tábora) byl významný český technik, průmyslník a vynálezce. Jeho nejznámějším vynálezem byla oblouková lampa se samočinnou regulací. Vynalezl světelnou fontánu, zdokonalil elektrické tramvaje a mnoho dalších zařízení.  Roku 1883 mu byl udělen Řád Františka Josefa, roku 1891 Řád železné koruny a stal se císařským radou. Roku 1905 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny a 1906 obdržel čestný doktorát technických věd.Národ na svého „Edisona“[1] nezapomněl. Když ve věku téměř 94 let ve Stádlci u Tábora zemřel, byl převezen do Prahy a s poctami pohřben na Vyšehradském hřbitově.[1] Pohřeb slavné české osobnosti v době německé okupace proběhl jako symbol tiché manifestace proti této okupaci. Dnes je na jeho počest pojmenováno mnoho ulic v různých městech a v místě, kde stál jeho závod, i stanice pražského metra Křižíkova. V jeho rodném městě bylo zřízeno muzeum, které dokumentuje jeho život a práci.                                                                                                                                                                                              

Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem  Emil Bohuslav Frída, Dr.h.c. (17. února 1853 Louny – 9. září 1912 Domažlice) byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Pseudonym pro něj vymyslel jeho přítel, známý lékař Josef Thomayer, když spolu ještě jako studenti navštívili na jaře rozkvetlé údolí říčky Vrchlice u Kutné Hory a on byl unesen nádhernou jarní scenérií. Rozhlasová adaptace slavné veselohry Jaroslava Vrchlického, ve které zápletka točí kolem nelítostného výnosu císaře Karla IV. zapovídajícího všem ženám vstup na hrad Karlštejn. Inscenaci natočil již v roce 1956 režisér Jiří Horčička a do hlavních rolí obsadil Otomara Korbeláře, Jiřinu Petrovickou, Václava Vosku či Jana Pivce. Jako předlohu ke grafickému listu si Oldřich Páleníček vybral právě téma Vrchlického  divadelní hry NOC NA KARLŠTEJNĚ s motivem hradu. Noc na Karlštejně napsal Vrchlický v roce 1884 a jako výchozí motiv mu posloužil známý nelítostný (legenda) výnos císaře Karla IV. zapovídající všem ženám bez výjimky vstup na hrad Karlštejn...

Josef Václav Myslbek (20. června 1848 Praha – 2. června 1922  Praha) byl nejvýznamnější český sochař přelomu 19. a 20. století a zakladatel monumentálního novodobého českého sochařství. Byl žákem sochaře Václava Levého. Studoval malířství na Akademii výtvarných umění, kde sochařské oddělení tehdy neexistovalo. Ke svým dílům byl velmi kritický a většinou je  přepracovával, když s příslušnou verzí nebyl spokojen.Většinu života prožil v Praze. Roku 1878 podnikl důležitou cestu do Paříže, v níž navštívil Louvre a kde se seznámil s moderním francouzským sochařstvím. Navázal také celoživotní přátelství s Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem. Byl součástí tzv. "Generace českého Národního divadla". V roce 1885 byl jmenován profesorem na Umělecko-průmyslové škole, roku 1896 přešel na Akademii výtvarných umění, kde učil až do odchodu do důchodu v roce 1919. Zemřel v Praze v nedožitých 74 letech a je pohřben na vyšehradském Slavíně. K jeho významným dílům patří mmj. i socha Hudby (foyer ND v Praze), jejíž grafický přepis do Pamětního listu je mistrně zpracován výtvarníkem Oldřichem Páleníčkem.